VŠECHNY POVÍDKY O POSTAVÁCH Z NARUTA A YAOI POVÍDKY PŘESUNUTY NA MŮJ 2. BLOG S YAOI POVÍDKAMA

Nemoc

5. října 2010 v 19:27 | haf |  píšu
Byl nádherný den. Slunce svítilo a nebe bylo bez mraků, blankytně modré. Řekl si, že půjde za svou milovanou. Když ona nemůže za ním, přídje on k ní. Nemůže přece za to, že je nemocná a leží v nemocnici.

Přišel ke dveřím jejího pokoje. Potichounku otevřel dveře a vstoupil. Uviděl její nádherné dlouhé vlasy volně se roprostírající na polštáři. Usadil se na její postel, usmívaje se na ni.
Její modré oči, tak modré a tajemné jako hluboký oceán, hleděly do jeho hnědých, láskyplných. S úsměvem na rtech promluvila: ,,Ahoj. Co tu děláš v tuhle dobu? Vždyť ani nejsou návštěvní hodiny."
,,Nemohl jsem to bez Tebe vydržet, lásko. Mám pro Tebe překvapení."
,,Co to je? To bude něko velkolepého, když se tváříš tak tajemně. Je to snad...Ne, to není pravda!"
Z kapsy vytáhl malou červenou krabičku. Vzal její ruku a vožil jí dárek do jejich zkřehlých prstů. Plná nedočkavosti to překvapení otevřela. V krabičce se lesknul malý zlatý prsten.
,,Ne, to není pravda, to je přece...snubák!" nevěří svým vlastním očím a ani hmatu, když jí její milý na prsteníček nasazuje ten cenný kov.
On si klekne na kolena: ,,Už dlouho jsem se Tě chtěl na něco zeptat. Ale je to hrozně těžké, víš? Styděl jsem se...VEZMEŠ SI MĚ???"
Radostí by skákala metr vysoko. Plná euforie ho pevně obejme.
,,ANO! ANO, ANO, ANO!" a vášnivě ho políbí. Jejich jazyky se všelijak proplétají, hrají si.
,,Už musím jít do práce. Neboj, zítra za Tebou příjdu zase. Už teď se nemůžu dočkat, až Tě zítra uvidím. Tak ahoj," rozloučí se s ní po líbačce.
Druhý den se zase probudil do nádhrerného dne. Slunce nad hlavou, nebe bez mraků, opět blankytně modré. Cítil však, že je něco v nepořádku. Nechal to ale plavat a šel za svou milou.
Jako by mu cosi bránilo vstoupit do pokoje. Jako by mu cosi říkalo, že když tam vejde, bude už navěky smutný. Přesto ale vešel, plný obav o svou dívku.
Jen steží k němu otočila svou plavou hlavu. Do žíly jí pomalu, ale jistě kapala infuze.
,,Ahoj," zašeptala, dívajíc se do jeho zamilovaných a slz plných očí.
,,Ahoj. Tak jsem tu, jak jsem Ti včera slíbil," pláče, sedíce na její posteli. Hladí ji po tváři, té, kdysi tak jemné a krásné. Dívá se do jejích očí, těch oceánově a hluboce modrých, těch, do kterých se zamiloval, těch, do kterých se včera díval, když jí předával dárek, těch, které byly ještě včera tak plné života a lásky k němu. Sleduje její rty, ty rty,které včera tak vášnivě líbal, ty rty, které umí za dar poděkovat tak jako nikdo jiný.
,,Ale asi Tě vidím naposledy...Shledáme se až za hodně dlouho..." promluví k němu, oči zalité slzami.
,,To neříkej! Nesmíš umřít! Potřebuju Tě! Budeš žít, vezmeme se a budeme mít spoustu dětí! Tak, jak jsme si to plánovali!" brečí chlapec.
,,Neboj, vždyť se uvidíme. Teď mě, prosím obejmi a polib."
On ji políbí...jako by to mělo být naposledy. Pevně ji obejme: ,,Já tě nechci ztratit! Rozumíš?! Nechci, prostě NE!!"
,,Prosím, neplakej už. Chci Ti něco říct!"
,,A co?" drží už jen její ruku.
,,Jen jsem Ti chtěla říct, že Tě navždy budu milovat. Ať budu živá, či mrtvá. MILUJI TĚ, MÁ LÁSKO, MILUJI TĚ!!!" a naposledy zavřela oči. Její ruka, kterou svíral se uvolní. Padá. Padá z jeho dlaně na postel a naposledy se s ním loučí. Nemoc. Ta proklatá nemoc ji zabila.
On se skloní. Své čokoládově hnědé oči plné slz upře do jejich, nyní už zakalených, mrtvých. Jeho slzy padají. Řítí se na její tvář, jaky by ji chtěly oživit. On se s ní rozloučí dlouhým francouzským polibkem.
Z pokoje jde jenom slyšet jeho brek a sem tam pár slůvek, jenom pár, ale dost jasných, aby vyjádřila jeho smutek a stesk: ,,JÁ TEBE TAKY! JÁ TEBE TAKY! JÁ TEBE TAKY!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama